Tentokrát jsem měl moc práce, protože k nám na návštěvu přijela naše chovatelka s moji maminkou Tracy a  s tetou Q. A já jsem jim musel ukázat za tu krátkou dobu, co u nás byli, to nejzajímavější. První den jsme se prošli od Maternice k nám domů. Tam já chodím rád, protože je to pořád lesem. Ale jestli si myslíte, že si se mnou maminka a teta hrály, tak to ne. Maminka na mě dokonce cenila zuby. Ale na to já jsem zvyklý od Irtuše, tak jsem si z toho nic nedělal. Odpoledne jsme jeli za bráškou  až do Opočna. Jmenuje se Black and White Boo, ale říkají mu Tom. A ten byl moc fajn. Honili jsme se po zahradě až kytičky lítaly a krásně jsme se prali.Škoda, že návštěva trvala jen krátce.  Pozval bych brášku na pořádnou louku, to by se teprve běhalo. Druhý den nás náš páníček odvezl do Ratibořic a šli jsme pořád podél řeky až k nám do kempu. Panička říkala, že to bylo 11 km, ale my jsme naběhali určitě daleko víc. Ale pořád byla blízko řeka a když nám bylo teplo, mohli...

Dnes si musím postěžovat, protože mě panička vzala po prázdninách zase poprvé na cvičák. A to ještě úplně jinam, než jsme dřív jezdili. A vůbec jsem nebyl spokojený. Tolik neznámých pejsků a já jsem musel chodit na vodítku. A s paničkou nebyla tentokrát vůbec žádná legrace. Byla nějaká nervózní a tak jsem byl z toho celý divný a vůbec se mi nechtělo poslouchat. Ještě že na konci jsme si mohli společně poběhat a domů jsme šli na volno. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem hned začal poslouchat. Aspoň panička ví, jak to nemá dělat.

Dnes  to byl hrozně náročný den. Jeli jsme s oběma paničkami na výlet. Jeli jsme strašně dlouho, tak dlouho, že jsem se stihnul dvakrát prospat a jednou projít. Pak jsme dojeli do nějakého města a tam jsem se nestačil divit a seznamovat. Bylo tam strašně moc pejsků a všichni byli stejní jako já. Panička říkala, že to je moje maminka, teta a moji vlastní i nevlastní sourozenci. A pak jsme vyrazili. Šli jsme nejdřív po cestě a na vodítku a to byla strašná otrava. Bylo teplo a žádná legrace. Pak jsme ale  přišli k tůňkám a na louky  a k řece a všichni jsme běhali na volno a společně. Byl to pěkný mumraj. Já jsem si nebyl mezi tolika cizími lidmi a pejsky úplně jistý a pořád jsem musel sledovat, kde mám svoje paničky. To jsem se vám tak strašně naběhal, když jsem musel dopředu za smečkou a hned dozadu za paničkou, zkontrolovat a hned zase za smečkou. Ještě že jsme se mohli několikrát vykoupat. To má potom jeden hned novou energii. Když se všichni zastavili a...

Dnes se vrátila po strašně dlouhé době mladší panička. Naposledy jsme se prý viděli, když jsem byl dočista maličký, ale já si nic nepamatuju. Díval jsem se dost udiveně, když si se mnou chtěla hrát. Několik dní jsem po ni opatrně pokukoval, něž jsem zjistil, že je s ní taky legrace a že má pořád po kapsách dost dobrot. Teď už s ní chodím i na procházky a hraju si s ní, ale když mě zlobí, jdu se schovat k paničce. Ale jednu výhodu to má. Je teď skoro pořád doma a tak nejsme s Irtušem sami. Kouká pořád do nějakých knížek, nebo do počítače, ale když na ni dorážím, vůbec se nezlobí a jde si se mnou hrát. Pak ale naříká, že takhle se nic nenaučí.    

                    Protože jsem štěně, tak si to vůbec neuvědomuji, ale pokud bych byl člověk, tak bych řekl, že ten čas strašně letí. Pro spoustu her a zábavy jsem zapomněl napsat, že je mi už půl roku. Vážím už 14 kilo a panička tvrdí, že když na ni skočím do postele, nemůže popadnout dech.Ve smečce se pořád snažím převzít vedoucí úlohu, ale nějak se mi to nedaří. Irtuš je sice menší, ale když mně dá pohlavek, tak uznám, že je straší. Myslím, že panička a páníček jsou jenom moji, ale oni tvrdí, že jsem přišel do smečky až poslední a že mají rádi i ostatní. Když se k nim přitulím a cením na ostatní zuby, vůbec si se mnou nechtějí  hrát. To musím napravit. Mám už spoustu oblíbených činností. Rád chodím s páníčkem  do lesa, miluju souboje s kamarádem Dypsim, to je sousedovic  borderka, rád se koupu v lesním rybníčku, jsem nadšený z běhání za míčkem. A strašně rád jím. To je...

                    Dnes jsem dostal od paničky krásnou novou hračku. Jednak jsem  všechny staré rozkousal a jednak to byl dárek. Je mi  5 měsíců. Doma už všechno dobře znám, vím, co si ke komu mohu dovolit. Hodně nových věcí jsem se  naučil. Vím, že panička je automat na odměny, stačí se jen trochu snažit, vím, že červená řvoucí příšera je auto a že mě vždycky odveze za nějakým dobrodružstvím. Chodím každou neděli s páníčkem na cvičák. Protože tam mám kamarády, docela mě to baví a páníček mě moc chválí. Ale ještě lepší je lítat po louce za míčkem, nebo si hrát  u sousedů se  štěnětem borderky  Dypsim. To je velká švanda, když běháme po jejich zahradě v záhonech a koušeme se. Už jsem byl na spoustě výletů, prohnal jsem  ovce a seznámil se s mnoha lidmi i pejsky. A hodně práce mě teprve čeká.

                  Dnes musela panička do práce a tak jsem jel na cvičák na Rýzmburk s páníčkem. Zase nás měla jiná cvičitelka a moc se mi to nelíbilo, protože jsme museli pořád sedat, lehat, točit se a chodit a pořád na vodítku. A to já nerad. Ale aby měl páníček radost, tak jsem ho docela poslouchal. Taky jsem chodil po kladině. Šel jsem za dobrotou, co měl páníček v ruce a najednou jsem byl  na konci. Po cvičení jsem se těšil na běhání s kamarády, ale byl jsem zklamaný. Kamarád boxérek nepřišel a kamarád vlčák má zraněnou nožičku a tak mu jeho panička zakázala běhat. Začal jsem být smutný, ale najednou přijela moje panička a že se půjdeme projít. A šli jsme dlouho lesem podél řeky. Běhal jsem bez vodítka, všude bylo co zkoumat, nebylo horko, takže to bylo moc fajn. Když jsme potkali cizí lidi, předváděl jsem, jaký jsem vychovaný pejsek a všichni mě moc chválili. Panička se  mi smála, že...

            Dneska byla  veljká švanda. Byli jsme s paničkou podívat se u Sultánků v Havlovicích, kde byla spousta stejných pejsků jako jsem já. Celá ta velká smečka nás běžela přivítat, až jsem se trošku bál, ale za chvilku jsme se seznámili a pak jsme se dlouho honili a kousali. Lidé zatím po louce rozestavovali podivné věci, které neznám.Pak museli všichni pejsci i já na vodítka a vždycky jeden pejsek skákal a běhal se svoji paničkou.   A ostatní chtěli běhat taky a tak kňučeli a štěkali tak, že jsem se musel  přidat, i když jsem nevěděl proč. Pak došla řada na mě. Panička mě přivolala a já jsem měl proběhnout tunelem. Protože byla na konci panička s dobrotou , vůbec jsem se nebál. Pak mě moc chválili, skoro jsem nevěděl za co. Panička říkala, že jsem poprvé zkoušel agility. A taky jsme dostali domácí úkol, co se máme naučit. Tak se panička musí snažit. Oběma se nám tam líbilo, tak pojedeme...

Tak dnes jsem byl opět na cvičáku. Neměl jsem tam jet, protože páníčkové byli celý víkend někde pryč. Říkají tomu práce. Pořád přijížděli a odjížděli. Páníček přijel v neděli ráno, abych mohl udělat loužičku venku. Ale já se s ním ven bojím a tak jsem nechtěl. Ale páníček se tentokrát  rozzlobil, vzal mě do té řvoucí černé příšery, které říká auto a odvezl mě pryč. Nejdřív jsem byl trochu zaražený, ale dojeli jsme na cvičák, kde už to znám a mám přátele. Bylo horko, cvičitelka pořád jen povídala, byla to otrava. Ale páníček to pochopil a nechal mě hrát si s kamarády. Takže nakonec  to byla velká švanda. Jak řekl páníček, nic jsme se nenaučili, ale aspoň byla legrace. Ale aby nebyla mýlka, já už toho umím hodně. Příběhnu, když zavolají  "Ke mně", umím sedni a lehni a taky se učím podávat pac. Jenom to jejich " K noze " na vodítku  je pěkná otrava. Když já pořád někam spěchám a oni mě tím jen zdržují.

Tenhle víkend byl pro mě hodně zajímavý a náročný.V sobotu jsme s Irtušem a paničkou vyrazili na výlet přes potůčky až na Boušín. Cestou zpátky jsem paničku zkoušel, jak mě nechá jít daleko dopředu, než začne přivolávat. Ale panička nevolala, tak jsem se pokaždé raději běžel podívat, jestli už s Irtušem jdou. Jednou se mě dokonce schovali  za strom. To jsem měl chvilku strach, že jsem je ztratil. V neděli ráno panička odvezla Irtuše babičce a jeli jsme na Rýzmburk. Tam už to trochu znám. Ale tentokrát na mě chtěli, abych chodil na vodítku, sedal, lehal a různě se otáčel. Ze začátku mě to docela bavilo, ale za chvíli to už byla pěkná otrava. Kolem bylo tolik štěňátek, které bylo potřeba očuchat a prohnat. Tak jsem si lehl a čekal, až lidi ty nesmysly přestanou bavit.Naštěstí to bylo za chvilku a pak nás všechny naši páníčci pustili z vodítek, sedli si a povídali a my jsme se honili a kousali až do úplného vyčerpání. Takže až na ten nudný začátek se mi na cvičáku líbilo.Potom...

Dnes jsem zažil velké dobrodružství. Jeli jsme zase na výlet, ale ne do divočiny, ale na akci, kde bylo tolik lidí a pejsků, že jsem se nestačil seznamovat. Všichni lidé mě hladili a chválili a chtěli si se mnou hrát, ale někteří pejsci byli hodně velcí a někteří se netvářili vůbec přátelsky. Ale pár nových kamarádů jsem si našel. A taky jsem napjatě pozoroval ukázky agility a chtěl jsem se k tomu běhání přidat, ale panička říkala, že se to musím nejdřív naučit. Bylo to všechno tak náročné, že jsem pak doma spal celé odpoledne.

Tak už jsem se v nové smečce zabydlel. Postupně se  všechny členy snažím vychovávat, ale je to velká práce.Mám oblíbená místa na procházky. Moc se mi líbí louky u vysílače. Dá se tam pořádně běhat a pak se v rybníčku namočit.A taky už dělám skoro všechny loužičky i hovínka venku. No někdy se to nepovede, ale to je vina paničky, má mě víc pozorovat. Já se jí to snažím ukázat dost jasně, že potřebuju ven. Pořád ale nemám rád ty řvoucí příšery. Když jedou kolem, nejraději bych prchal co nejdál. Panička mě nutí každý den do jedné červené nastoupit. Vůbec se mi do toho nechce, i když vím, že pojedeme na procházku.  Dnes jsme byli na prvním velkém výletě. Šli jsme podél řeky Úpy pořádnou divočinou. I když jsem musel po skalách a řekou, vůbec jsem se nebál. A i v hospůdce, kam jsme šli na pivo jsem se choval vzorně. Páníčkové mě moc chválili a nešetřili pamlsky.

Včera večer mě vzala panička od maminky a sourozenců, vykoupala mě a načesala a mohl jsem spát v posteli.To bylo všechno moc příjemné, ale byla to předzvěst velké změny. Ráno přijeli cizí lidé, chvíli si se mnou hráli a pak mě naložili do černé řvoucí příšery a vezli mě dlouho někam pryč.Tak jsem byl z toho překvapený, že jsem raději usnul. A když jsem se probudil, byl jsem ve svém novém domově. První dny jsem měl pořád co poznávat a očuchávat. Bylo to hodně náročné. Ale já jsem hrdina a tak jsem ani nekňučel a dokonce jsem si ani nestýskal po mamince.

Dnes byla u naší smečky návštěva. Byli tady hodně dlouho a hráli si se mnou, ale  já jsem si toho moc nevšímal. Pořád si se mnou někdo hraje. Ale to jsem měl, protože to byla část mé nové smečky. Ale to jsem ještě nevěděl.

Tak dnes byl pro svět významný den, protože jsem se narodil. Moje maminka je Nimbl Tracy from Gasko Prim, nar. 15.9.2007, žije v chovné stanici v Chlumci nad Cidlinou u paní Balajkové a je moc krásná. Zato tatínka jsem nikdy neviděl. Je to Simaro Chase the Star, říkají mu Lennox.Narodil se 31.8.2009 a žije v chovné stanici Simaro u paní Silvie Adelsperger ve městě Eichenried v Německu. Je to prý velký krasavec, no celý po mě. Mám tři sourozence. Jednoho černobílého brášku a dvě trikolorní fenky. A já sám jsem sice nejmenší, ale nejkrásnější trikolorní kluk. Sourozenci mě proto trošku odstrkovali, ale lidé si toho hned všimli a teď se mám nejlíp.Pořád se se mnou někdo mazlí a jak rostu, dostávám to nejlepší. A už si taky nenechám nic líbit.