Čas letí

                    Protože jsem štěně, tak si to vůbec neuvědomuji, ale pokud bych byl člověk, tak bych řekl, že ten čas strašně letí. Pro spoustu her a zábavy jsem zapomněl napsat, že je mi už půl roku. Vážím už 14 kilo a panička tvrdí, že když na ni skočím do postele, nemůže popadnout dech.Ve smečce se pořád snažím převzít vedoucí úlohu, ale nějak se mi to nedaří. Irtuš je sice menší, ale když mně dá pohlavek, tak uznám, že je straší. Myslím, že panička a páníček jsou jenom moji, ale oni tvrdí, že jsem přišel do smečky až poslední a že mají rádi i ostatní. Když se k nim přitulím a cením na ostatní zuby, vůbec si se mnou nechtějí  hrát. To musím napravit. Mám už spoustu oblíbených činností. Rád chodím s páníčkem  do lesa, miluju souboje s kamarádem Dypsim, to je sousedovic  borderka, rád se koupu v lesním rybníčku, jsem nadšený z běhání za míčkem. A strašně rád jím. To je dobrot, co mají lidi kolem sebe. Ne vždy se mi podaří všechno ochutnat. Panička pořád tvrdí, že granule jsou nejlepší. No, nejsou špatné, ale takový steak, který leží opuštěný na talíři. Ten se ke granulím nedá přirovnat. Vedu si pohodový, klidný život. Jen jednu chybu to má. Páníčkové teď jsou pořád v práci. Někdy mě vezmou do kempu s sebou a to je pak velká švanda. Je tam tolik pejsků, kachny a lidé, kteří mě hladí a obdivují. Ale doma je to taky fajn. Je tu kočka  Aschlley a kocour Mikeš. Když mají dobrou náladu, tak se se mnou honí po schodech nahoru a dolů . Ale musím si na ně dávat pozor. Když nemají náladu, mají pěkně ostré drápky.A taky jsem dostal k narozeninám úžasnou hračku. Když panička odchází do práce, naplní ji spoustou dobrot a já se k nim musím dostat. To mě vždycky tak utahá, že z toho usnu. A když se probudím, přijede páníček a jdeme si hrát. Jak říkám, takové štěně má strašně moc práce.